Historie

V Bibli se píše, že Jidáš zradil Krista za 30 stříbrných. Jaká to byla vlastně suma a jaká suma je to dnes?

Existuje shoda, že tyto mince byly nejspíše tyrské šekely. Jeden šekel obsahoval něco mezi 12 až 15,5 gramy (0,4 až 0,5 unce) stříbra. Při dnešních cenách stojí 15 uncí stříbra něco přes 500 dolarů, což je velice směšná cena za zradu. Za tuto cenu dnes „ani kuře nehrabe“.

Podívejme se však, jakou cenu mělo těch 15 uncí stříbra v Ježíšově době. Wikipedia uvádí, že třicet stříbrných byla přibližně stejná mzda za čtyři měsíce kvalifikovaného dělníka té doby. Když uvážíme, že roční mzda tesaře se dnes pohybuje kolem 45 000 dolarů, vyjde nám, že těchto 15 uncí stříbra by odpovídalo asi 15 000 dolarům.

Roční mzda / 3 (4 měsíce jsou třetina roku) = mzda za 4 měsíce
45 000 dolarů / 3 = 15 000 dolarů

To značí, že v Ježíšově době měla unce stříbra hodnotu dnešních 1 000 dolarů.

Z toho jasně vidíme, jak značně je dnes stříbro podhodnoceno, zvláště uvážíme-li že stříbro je dnes strategickou komoditou a druhou nejvíce používanou látkou po ropě. Cena 1 000 dolarů za unci stříbra je tedy velmi realistická a rozhodně není stropem

Po obilí, dobytku, plátnu a mušličkách začali lidé více používat ke směně také drahé kovy, hlavně zlato a stříbro. Jejich nevýhoda byla v tom, že se musely vážit. Nikdo také nevěděl, kolik je v tom kousku ryzího kovu. Navíc, kde se váží a obchoduje, tam se dá také podvádět.

Před víc než dvěma a půl tisíci lety se ve starověké Lýdii v Malé Asii, dnešním Turecku, objevila velká novinka – ražené peníze. Původně nádherné kapičky drahého kovu, jedna jako druhá, navrch i vespod s vyraženou značkou jako zárukou váhy i ryzosti. Aby se kapičky kovu nedaly kolem té značky opilovat, a aby se tak nezískávala nelegálně část drahého kovu, začaly se razit ploché mince s obrázkem po celé ploše, později i s vroubky po obvodě. Avšak i po této úpravě se mince delším používáním opotřebovávaly a ztrácely na hmotnosti.

Další možností, jak vyrazit více mincí se stejným množstvím vzácného kovu bylo snižování obsahu drahého kovu v minci. Příkladem může být římský denár. Na počátku třetího století př. n. l. obsahoval denár 4,5 gramu téměř čistého stříbra. O 250 let později za časů císaře Nera to již bylo jen 3,4 gramu. A za dalších 220 let se stal z denáru kovový odpad s méně než 4 % stříbra.

Za tureckých válek v 16. století došlo maltézským rytířům stříbro a začali razit peníze z mědi, jenže na ně poctivě vyrazili heslo „ne kov, ale důvěra“. To byl velký objev. O sto let později již obchodníci platili bankovními stvrzenkami čili dluhopisy, z nichž se vyvinuly papírové peníze. Těm se ovšem lidé dlouho bránili, protože stříbro je přece stříbro.

Během středověku se tedy platilo převážně stříbrem a hodnota mince byla dána její ryzostí a váhou. Také jsme si ukázali, že panovníci velice rádi znehodnocovali mince snižováním obsahu drahého kovu v nich. Díky značně nevyrovnané obchodní bilanci s Čínou, kde se platilo stříbrem, začala Anglie na počátku 19. století pociťovat nedostatek stříbra. Razila tedy stále více zlatých mincí a postupně přešla na tzv. zlatý standard.

V období klasického zlatého standardu (do roku 1914) byly různé měny vlastně jen jiné hmotnostní jednotky zlata. Dolar byl definován jako 1/20 unce zlata, libra byla téměř 1/4 unce. Směnné poměry byly fixní, tj. stanoveny poměry hmotností zlata daných měn. V oběhu cirkulovaly zlaté mince s příslušným obsahem zlata (např. 20 dolarová mince vážila logicky jednu unci). Existovaly ale také bankovky emitované soukromými bankami, jednalo se ovšem de facto o poukázky na drahý kov.

Enormní válečné výdaje během první světové války vedly válčící strany k opuštění zlata a k inflaci. Inflace je takové skryté zdanění. Na rozdíl od skutečných daní však jej není třeba veřejně vyhlašovat a lze jej provádět i bez vědomého souhlasu veřejnosti. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly pomocí vydávání nekrytých bankovek. Dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později.

Po skončení první světové války záměrně devalvované měny, regulace, cla a kvóty přinášely problémy do mezinárodního obchodu. Země se pokusily k návratu ke zlatému standardu, bohužel v předválečných poměrech, což však vůbec nekorespondovalo s celkovým objemem cirkulujících mincí a bankovek. Těch bylo často více než trojnásobné množství. Měnové reformy následovala deflační politika, která měla postupně odčerpat nekryté rezervy a výrazně zatížila hospodářský vývoj po válce. Avšak tato snaha většinou nebyla zcela úspěšná a tak např. dolar měl na konci 20. let jen 40% krytí zlatem.

Ve 30. letech následoval masivní odklon od zlatého standardu jako reakce na velkou hospodářskou krizi. V USA byl zlatý standard zrušen ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního rezervního systému. 5. dubna téhož roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení č. 6102, které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení, nebo obojí. Rok poté byl dolar devalvován z 1/20 unce na 1/35 unce.

Po druhé světové válce ustavily vítězné mocnosti Brettonwoodský měnový systém, který fungoval v letech 1945–1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar zůstal fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané.

Vlády USA však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely. Vzhledem k tomu, že USA měly po druhé světové válce značné zásoby zlata, držel se systém poměrně dlouho, ale koncem 60. let se začal rozpadat. Mocný vír výměny dolarů za zlato hnaný převážně Francií, nakonec odsál téměř 2/3 zlatých zásob USA.

Skupina osmi centrálních bank vedená Spojenými státy a sedmi evropskými zeměmi se v listopadu 1961 dohodla na spolupráci při zachování Brettonwoodského systému s pevně stanovenými směnnými poměry jejich měn tím, že vytvořili tzv. zlatý londýnský pool. Úkolem tohoto fondu bylo intervenovat na londýnském trhu zlata tak, aby se tržní cena neodchýlila od oficiální ceny 35 dolarů za trojskou unci.

Centrální banky koordinovaly vzájemné prodeje zlata, aby vyrovnaly vzestupy v tržní ceně zlata a nakupovaly zlato při cenových propadech. Spojené státy zajišťovaly 50 % požadované zlata k prodeji.

Cenová kontrola byla úspěšná po dobu šesti let, ale pak tento systém přestal fungovat. Cena zlata byla příliš nízká a po runech na zlato, britskou libru i americký dolar se Francie rozhodla odstoupit. Zlatý pool se zhroutil v březnu 1968.

Zoufalá snaha potlačit cenu zlata pokračovala ještě zřízením dvoustupňovému systému úřední výměny a skrze transakce na volném trhu. Zlaté okno směnitelnosti dolaru za zlato uzavřel v roce 1971 prezident USA Richard Nixon. Původně dočasné pozastavení směnitelnosti se stalo trvalé. Připuštění volného trhu na trh zlata vyústilo v nástupu zlatého býčího trendu, který vyhnal cenu zlata až do nebe, tedy přesněji na 850 dolarů v roce 1980.

Sledujete dění na trzích drahých kovů, třeba z důvodu, že jste do nich také investovali? Asi Vám tedy vrtá hlavou, proč cena zlata v posledních 3 letech tak poklesla, přestože poptávka po fyzickém zlatě je opravdu robustní, hlavně z Číny a Indie. Jen dovoz těchto dvou zemí překračuje celoroční těžbu zlata (přibližně 2700 tun).

Cena zlata a stříbra se dnes odvíjí od cen derivátu drahých kovů na komoditních futures burzách. Zde se obchoduje s „papírovými“ kontrakty na zlato a stříbro, kterých je prodáváno mnohem více, než vůbec existuje podkladového fyzického kovu. I prezident společnosti CPM Group, která provozuje největší komoditní burzu COMEX, pan Jeffrey Christian přiznává, že:

„Drahé kovy jsou finanční aktiva podobně jako měny, pokladniční poukázky a dluhopisy a jsou obchodovány v papírové podobě, a jejich objem stonásobně převyšují fyzická podkladová aktiva.“

Pohledem do historie zjistíte, že cena drahých kovů byla již několikrát potlačována. Pákový efekt futures kontraktů spolu s nízkým porozuměním běžných investorů specifikům tohoto trhu umožnil velkým bankám vcelku skrytě ovlivňovat cenu drahých kovů více než 2 dekády. Avšak v posledních letech jsou intervence tak zřejmé, že je dokáže odhalit každý, kdo se zajímá o dění na trhu, umí číst grafy a používat selský rozum.

Stále si tedy myslíte, že když tyto velké banky již byly usvědčeny z manipulací mnoha trhů (od úrokových měr – známý LIBOR skandál, přes ceny energií až po ovlivňování měnových kurzů), tak trh se zlatem a stříbrem manipulován není, přestože je v jejich nejlepším zájmu potlačovat cenu drahých kovů? Drahé kovy jsou totiž přímým konkurentem jimi vytvářených papírových měn.

Další potvrzení manipulace ceny drahých kovů přinesl květen 2014, kdy britská banka Barclays dostala pokutu za nedostatky v obchodování se zlatem. I další banky jako Deutsche Bank a HSBC byly obviněny z manipulace stříbra. V listopadu pak i švýcarská banka UBS zaplatila pokuty za manipulaci trhu zlata i stříbra.

Mnohé také naznačuje výrok bývalého guvernéra centrální banky Anglie(Bank of England), Eddieho George z roku 1999:

„Podívali bychom se do propasti, pokud by cena zlata dále vzrostla. Další růst by položil několik obchodních domů, které by mohly přivodit pád ostatních. Proto nutně, za každou cenu musely centrální banky potlačit cenu zlata, řídit ji. Bylo značně obtížné dostat cenu zlata pod kontrolu, ale nyní jsme uspěli. Americký Fed byl velmi aktivní v potlačování ceny zlata stejně jako Velká Británie.“

Díky potlačování se dnes ceny drahých kovů pohybují pod celkovými náklady na jejich těžbu. Avšak co to znamená pro budoucí ceny?

Firma může z ekonomického hlediska po jistou dobu vyrábět pod celkovými náklady (je to pro ni ekonomicky výhodnější než zavřít úplně). Důležité je, že její produkční (provozní) náklady jsou pod cenou prodávaného produktu (v tomto případě drahého kovu). Jednorázové náklady jako nákup strojů nebo vybudování dolu označujeme jako fixní (kapitálové). Těžební společnosti mají tyto fixní náklady značné.

Většina dolů je dnes v situaci, kdy výkupní cena drahého kovu je sice pod celkovými náklady, ale stále ještě převyšuje produkční náklady. Těžební společnosti řeší tuto situaci odkládáním fixních nákladů: tj. omezením průzkumů, odložením nákladů na obnovu dolů, těžením rudy s nejvyšším obsahem rudy a často i masivním propouštěním. Některé dokonce krachují. Z toho vyplývá, že budoucí těžba dude nižší. A také jistě chápete, co se stane s cenou drahých kovů, když se setká klesající nabídka s rostoucí poptávkou.

Využije aktuálních extrémně nízkých cen kovů a pořiďte si Váš depozit drahých kovů již dnes!

Chci svůj depozit drahých kovů

Stříbro je 2. nejpoužívanější průmyslová surovina na světě hned po ropě a má víc než 10.000 využití. Díky svým výjimečným fyzikálním vlastnostem je stříbro v dnešním průmyslovém světě téměř nepostradatelné a těžko nahraditelné jinými kovy. Většina stříbra se tedy stále spotřebovává v průmyslu, přestože investiční poptávka značně roste. V roce 2004 činila investiční poptávka 6 %, v roce 2010 asi 14 % a téměř 30 % za rok 2014.

Stříbro má ze všech kovů nejvyšší tepelnou i elektrickou vodivost, stejně jako nejvyšší odrazivost, což jej předurčuje k významnému použití v elektronice. Téměř žádný elektronický výrobek nemůže existovat bez malého dílu stříbra.

Stříbro má významné uplatnění také v lékařství, chemii a nově v textilním průmyslu. Přes 1200 tun stříbra se ročně spotřebuje při výrobě funkčního oblečení s vetkanými mikroskopickými stříbrnými vlákny. Stříbro má totiž silné antibakteriální účinky, které jsou využívány např. také k úpravě vody.

Velké množství stříbra spotřebuje také zbrojní průmysl, například v raketách a v řízených střelách. Obrovský potenciál využití stříbra je v nově se rozvíjejících technologiích: ve fotovoltaických článcích (kde se již dnes hojně využívá), a v nanotechnologiích (kde je velmi ceněno právě pro nejnižší rezistenci ze všech známých kovů).

Stříbro se používá téměř všude ve velmi malých množstvích, což zapříčiňuje velmi neelastickou poptávku po stříbře. I při násobném nárůstu ceny stříbra, se výrobci pravděpodobně nebudou snažit vyvíjet náhrady. Neboť cena stříbra se na ceně výrobku podílí pouze malou částí. Výrobci raději nakoupí dostatečné zásoby i za vyšší cenu, aby zajistili plynulý běh výroby. V mnoha výrobcích je dnes stříbro nenahraditelné. V typickém výrobku je ho sice velmi málo, ale bez něj výrobek prostě vyrobit nelze.

Myslíte si, že cena strategicky významného kovu, kde poptávka každý rok převyšuje nabídku bude nadále klesat, jak předvídají některé velké banky? Nebo bude spíše růst, zvláště uvážíme-li fakt, že dnešní cena podobně jako u zlata je díky jeho potlačování téměř 40 % pod celkovými náklady na těžbu.

Získejte nejpodhodnocenější běžně dostupné aktivum již dnes!