Příběh peněz

Primární funkce peněz, a také důvod, proč vůbec vznikly je jejich použití jako prostředek směny. Před zavedením peněz fungoval pouze barterový obchod, při němž se vyměňovalo zboží za zboží. Nevýhodou barterového obchodu je oboustranná shoda potřeb, tzn. obchod vyžaduje, aby oba směňující potřebovali zboží druhého směňujícího.

Např. kdo chtěl směnit mouku za boty, musel najít někoho, kdo nejen měl boty na směnu, ale byl ochoten za ně přijmout mouku. Barterový obchod tedy vyvolává vysoké transakční náklady- náklady na hledání, smlouvání a uzavírání obchodů. Peněžní směna eliminuje potřebu oboustranné shody a tím minimalizuje transakční náklady.

Peníze fungují jako prostředek směny, neboť „každý je přijímá, protože ví, že každý je přijímá“. Nezáleží na tom, z čeho jsou udělány, nýbrž na tom, zda lidé věří, že budou ve směně přijímány.
„Jsou penězi, dokud je v ně důvěra“ – asi nejpřesnější a vševypovídající definice peněz.

Peníze jsou společným jmenovatelem, na který lze převést tak odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. Můžeme se na ně dívat jako na mentální koncept zapamatovatelných poměrů vůči dané účtovací jednotce.

Peníze slouží jako dočasný uchovatel hodnoty, jelikož umožňují odložit druhou část nepřímé směny na neurčito. Peníze lze také okamžitě proměnit v libovolný jiný statek. Tato vlastnost se nazývá likvidita.

Vynález peněz znamenal opravdové požehnání pro ty, kteří je začali používat, neboť použitím peněz výrazně snížili své transakční náklady. Snížení transakčních nákladů umožnilo další rozvoj specializace, a tím i růst bohatství. Použití peněz umožnilo uchovat vlastnoručně vynaloženou práci a později ji směnit za jiné potřebné statky.

První formou peněz byly komoditní peníze, které byly různé pro různé části světa a různé epochy. Ve starověké Mezopotámii bylo používáno obilí. Účtovací jednotkou byly hmotnostní jednotky např. šekel byla měrná jednotka ječmene. V Číně se platilo mušličkami a staří Slované používali jako peníze plátno.

Postupným vývojem však získaly výsadní místo prostředků směny vzácné kovy, zejména zlato a stříbro. Předurčují je k tomu jejich v jistém ohledu až překvapivě dokonalé vlastnosti –relativní vzácnost, homogenita a ryzost, snadná dělitelnost až na atomickou úroveň a trvanlivost přesahující běžné lidské potřeby. Standardizace váhy a ryzosti drahých kovů používaných ve směně vedla ke vzniku mincí.

Papírové peníze začaly vznikat během 18. století jako potvrzení o uložení drahého kovu v soukromých bankách. Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná úložiště drahých kovů. Každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu. Jelikož lidé měli důvěru v banku, že jim vydá oproti bankovce jejich drahý kov, začali směňovat mezi sebou i bankovky. Pro větší platby byla směna bankovek pohodlnější než směna fyzických kovů a tak začaly bankovky získávat na popularitě.

Bankéři si všimli, že 80 % zlata nebo stříbra jim leží stále v úschově, a začali vydávat poukázky i na neexistující kovy. Bankéři velice rádi půjčovali panovníkům potřebné peníze na válku. Panovník na oplátku bankéřům obvykle povolil pokračovat v těchto nekalých praktikách, které se pak stávaly legální, dokud systém nezkrachoval. Z tohoto podvodu se pak vyvinul systém částečných rezerv a nekrytých měn, jak jej známe dnes.

Dalším snižováním transakčních nákladů se vyvinuly digitální peníze. Dnes je většina peněz jen směsicí nul a jedniček někde na bankovním účtu. Tyto peníze jsou již opravdu virtuální a důvod jejich rozšíření spočívá v jednoduchosti provádění transakcí pomocí digitálních peněz. Stačí mít u banky internetový účet a znát číslo účtu druhého účastníka směny. Důvěra na kterých peníze stojí, je tak přenesena na důvěru v instituci, která peníze spravuje, a na důvěru v její poctivé účetní praktiky a kontrolní mechanismy. Další prohloubení důvěry je realizováno skrz dohledový orgán (většinou centrální banka) nad těmito institucemi.

Tvoření nebo ničení peněz nebylo nikdy snadnější, stačí jen přidat nebo ubrat pár jedniček a nul na daném účtu. Spolu se systémem částečných rezerv, kde jsou aktiva kryta méně než 8 %, může stávající finanční systém fungovat jen díky nevědomosti mas (viz. níže).

„Při peněžní interakci mezi dvěma fyzickými osobami není možné nafouknout objem cirkulujících peněz v oběhu pomocí půjček, a to proto, že věřitel nemůže půjčit to, co sám nemá. Banky to však dělat mohou. Jen komerční banky a fondy mohou půjčovat peníze, které vyrobí tím, že je někomu půjčí.“ 
prof. Irving Fisher, ekonom, z jeho knihy „100 % peníze“ (1935)

Největší množství peněz dnes vzniká při poskytování úvěrů obchodními bankami a většina peněz v ekonomice pochází z tohoto úvěrového původu. Peníze vznikají jako závazek věřitele, který se zaváže, že do jisté doby splatí půjčený obnos.

Při poskytování úvěru obchodní banky vytvářejí peníze, nepůjčují peníze, jež do nich někdo předtím vložil. Z účetního hlediska banka v aktivech zvyšuje pohledávky za klienty – úvěry a v pasivech zvyšuje závazky za klienty – běžné účty. Navyšuje svou bilanční sumu o výši poskytnutého úvěru neboli vytváří majetek.

Obecně peníze vznikají při každé operaci, kdy obchodní banka kredituje účet nějakého klienta, aniž by zároveň s tím došlo ke snížení stavu účtu jiného klienta v bankovním systému o stejnou částku.

Jakýkoliv subjekt, který není bankou, při poskytování úvěru nevytváří peníze. Pokud někomu půjčíte 1 000 Kč, z účetního hlediska si v aktivech snížíte stav pokladny a zvýšíte stav pohledávek. Vaše bilanční suma zůstává nezměněna. Při poskytnutí úvěru jste nevyprodukovali nové peníze. Obchodní banka ano.

Při splácení úvěru zanikají peníze ve výši poskytnuté jistiny. Zaplacené úroky končí na účtu rezerv, stávají se součástí mezibankovní likvidity a výnosů banky.

Obecně peníze zanikají při každém snížení účtu klienta banky, jež není doprovázeno stejným zvýšením účtu jiného klienta v bankovním systému.

Také se Vám nechce věřit, že peníze dnes vznikají tímto způsobem? Nejste v tom sami, také jsme dlouhou dobu odmítali uvěřit tomuto faktu. Také mnoho vystudovaných ekonomů stále věří pohádce, že banky půjčují peníze vkladatelů, přestože již tomu tak dávno není, zřejmě i proto, že se tomu učí v základních ekonomických kurzech. Avšak skutečnost, že banky vytvářejí peníze z ničeho, nedávno potvrdila i anglická centrální banka.

„Není zákeřnější cesty ke zničení základů společnosti než znehodnocení peněz. Tento proces zaměstnává všechny skryté síly ekonomických zákonů na straně destrukce – způsobem, jemuž rozumí jeden z milionu. Pomocí inflace mohou vlády zabavit, tajně a nepozorovaně, významnou část bohatství svých občanů.“ 
Lord John Maynard Keynes, (anglický ekonom, zakladatel keynesiánství

Již tedy víte, jakým bizarním způsobem dnes vznikají peníze. Podíváme se tedy na jeden důležitý důsledek tvorby nových peněz a tím je inflace. Tiskem peněz se zvyšuje jejich objem v ekonomice. Objem peněz v oběhu se zvyšuje rychleji než objem dostupného zboží a služeb, tj. máme více peněz na stejné množství produktů. Ceny pak přirozeně začínají růst.

Nové peníze v oběhu nezvýší cenu produktů ihned, nýbrž lidé postupně zjišťují, že peněz je více a více. To tlačí ceny výrobků a služeb vzhůru. Růst cen díky většímu množství peněz v ekonomice je ale velmi nerovnoměrný a projeví se nejdříve a nejvíce růstem cen komodit a výrobních prostředků.

Co to znamená pro Vaše peníze? Že si za ně koupíte méně. Pamatujete si ještě, co jste si koupili za 1 000 Kč před 10 nebo 20 lety? Srovnejte to s dnešními cenami. To je pořádný rozdíl, že?

Životní náklady se zvyšují několikanásobně rychleji než výnosy ze spořicích účtů a penzijních fondů. Reálná míra znehodnocení peněz je tedy vyšší, než oficiálně uváděné údaje. Jen ta tisícovka na Vašem stavebku nebo penzijku, je ta samá, jako před 10 nebo 20 lety! Ale co si za ni dnes koupíte?

Navíc to, co dnes vnímáme pod pojmem inflace, růst cenové hladiny, je až důsledkem původního významu inflace jako zvýšení objemu peněz v oběhu. Růst/pokles cenové hladiny se měří pomocí změny cen spotřebního koše. Se složením tohoto koše se dá velmi zajímavě čarovat, aby výsledky vypadaly lépe. Uvažte, že USA jen změnou metodiky výpočtu a změnou spotřebního koše snížily oficiálně udávanou inflaci o téměř 8 %.

Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak během necelých 200 let řád templářů získal pohádkové jmění a značnou moc? Jisté je, že při prozkoumávání ruin jeruzalémského Chrámu něco objevili. Nejspíše to byly knihy obsahující zajímavé vědomosti a mezi nimi i tajemství složeného úroku. Také vznik a rozšíření moderního bankovnictví se připisuje templářům.

Již staří Sumerové znali pravidlo 70 (někdy se uvádí 72), které praví: Podělíme-li 70 (72) úrokovou mírou, dostaneme přibližně čas, po kterém se jistina zdvojnásobí. Nejlépe si to uvedeme na následujícím příkladě. Při úrokové míře 10 % se uložená částka (nebo dluh, záleží na které straně transakce se nacházíte) zdvojnásobí za 7 let. Za dalších 7 let se zase zdvojnásobí - nyní už je to 4násobek původní částky. Za dalších 7 let 8násobek, za dalších 7 let již dlužíte 16násobek původní částky.

Zajímavější však je, jak funguje složené úročení v delším období. Ukážeme na dalším příkladě. Uložíte si v bance 1 gram zlata a banka Vám bude úročit tento vklad 10 % ročně. V případě, že byste na svou investici zapomněli a následujícím Vaši potomci by se po 227 letech přihlásili ke svému dědictví po Vás, měli by při složeném úročení nárok na téměř 2740 tun zlata, což přibližně odpovídá aktuální celoroční těžbě zlata. Za dalších 7 let pak nárok na dvojnásobnou celoroční produkci a po 271 letech nárok na všechno vytěžené zlato na světě (odhaduje se 165 000 tun).

Jak sami vidíte složené úročení je nástrojem koncentrace bohatství a z něj vyplývající moci do rukou malé menšiny. Byla to právě tato znalost, která templáře přivedla k jejich pohádkovému bohatství.

Manželka dělníka šla nakoupit s trakařem. Mezi tím, však někdo využil příležitosti a tak než vyšla z obchodu byl trakař pryč. Avšak peníze na něm naložené tam zůstaly. Ano, i to se mohlo stát na konci období hyperinflace v Německu. Mnoho rodin při ní přišlo o své celoživotní úspory, protože peníze se staly téměř bezcennými.

Vše začalo tím, že tehdejší vláda Výmarské republiky se tímto způsobem politicky bezbolestně chtěla zbavit ohromných válečných dluhů. Stát byl nucen neustále zvyšovat množství oběživa, aby mohl zaplatit alespoň část svých dluhů. Rotačky tiskových lisů neustále překonávaly nové rekordy, když Říšská banka vydávala další a další bankovky. Tím se proces znehodnocování měny ještě urychlil. Životní náklady mezi lety 1914–1921 vzrostly dvacetinásobně.

V lednu 1919 stála jedna unce zlata 170 marek. V lednu 1921 to bylo 1 300 marek. Rok na to již 3 840 marek. A to byl teprve začátek, inflace stále akcelerovala. V lednu 1923 stála unce téměř 36 000 marek. O 6 měsíců později to pak byla cena běžného zboží.

V říjnu 1923 se ceny pohybovaly již v milionech. Litr mléka stál 5,4 milionů marek a dopisní známka 2 miliony. Inflace byla tak značná, že mzda byla vyplácena i dvakrát denně. Zaměstnanci si chodili pro mzdu s kufry či s prádelními koši, aby mohli pobrat hromady bezcenných papírů, zvaných peníze. Každý spěchal nakoupit potraviny a další dostupné zboží, protože za několik hodin bylo všechno dražší.

Počátkem listopadu stál dvoukilový chléb 420 miliard marek, i když ještě před několika dny byl za „pouhých“ 130 miliard. Některé podniky pak začaly vyplácet mzdu nebo její část v naturáliích.

Inflační šílenství ukončilo zavedení tzv. rentové marky. Protože stát nemohl krýt novou měnu vlastními zlatými rezervami, použil ke krytí průmyslové a zemědělské pozemky a zatížil je hypotékou ve výši 3,2 miliard rentových marek. Z těchto peněz byly poskytovány hospodářství nové úvěry. Jeden bilion papírových marek se pak měnil za jednu marku rentovou.

Na konci hyperinflačního období stála unce zlata neuvěřitelných 86 bilionů marek. Hyperinflace nejvíce dolehla na střední vrstvy obyvatelstva. Většinou měly pouze finanční úspory a nevlastnily žádné věcné hodnoty.

Naopak majitelé nemovitostí a movitostí a zejména dlužníci na inflaci dokonce vydělávali. Mnozí průmyslníci si vzali od státní banky úvěry, investovali peníze do nového zařízení a dluh pak o něco později spláceli stále se znehodnocující měnou. Nové investice tak přišly velice levně.

Avšak ani vlastníci nemovitostí, kteří koupili nemovitosti před inflací a kterým se díky hyperinflaci podařilo nemovitosti oddlužit, se neradovali dlouho. Vláda zavedla vysoké daně jak z nemovitostí, tak i z vybraného nájmu, aby se i těmto majitelům odčerpala hodnota majetku, a také aby se ceny nemovitostí srazily dolů a staly se opět dostupnými pro ostatní obyvatele.

Nejlépe se pak měli ti, kteří dostatečně dlouho drželi své drahé kovy. Ti pak mohli před koncem hyperinflace získat opravdu zajímavé majetky „za hubičku“, tedy spíše za pár uncí zlata nebo stříbra.

V pátek 29. května 1953 ve svém rozhlasovém projevu tehdejší prezident Československa Antonín Zápotocký prohlásil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Den poté se ukázalo, že prezident lhal, měna příliš pevná nebyla a v Sovětském svazu byly již v předstihu vytištěny nové československé bankovky.

Po oznámení reformy bylo každému jasné, že peníze se stanou toaletním papírem. Zbývající dva víkendové dny zachvátila nákupní horečka. Každý se snažil peníze ještě na něco hodnotného směnit. Plná byla kina, hospody i obchody. Kupovalo se cokoli, jakékoliv zboží se stalo zprostředkovatelem převodu hodnoty.

Občané si mohli od pondělí 1. června do čtvrtka 4. června vyměnit staré peníze za nové. Peníze byly měněny ve výměnných střediscích na poštovních úřadech, pobočkách Státní spořitelny, místních národních výborech i v hostincích. I pár dní poté obchody akceptovaly staré peníze v novém poměru.

Každý občan, který nespadal do kategorie živnostníka či boháče, měl umožněno směnit 300 Kčs starých za 60 Kčs nových (v poměru 5:1). Každá další koruna nad 300 už byla měněna v poměru 50:1. Vklady ve Státní spořitelně nebo ve Státní bance byly přepočítávány výhodněji:

• V poměru 5:1 bylo přepočteno celých 5 000 korun.
• Částky nad 5 000 do 10 000 Kčs v poměru 6,25:1.
• Částky nad 10 000 do 20 000 Kčs v poměru 10:1
• Částky nad 20 000 do 50 000 Kčs v poměru 25:1
• Vklady nad 50 000 Kčs pak v poměru 50:1.

Hotovost v pokladnách podniků a jiných organizací byly směněny rovněž v poměru 1:50. Dluhy u peněžních ústavů byly přepočteny poměrem 1:5. Mzdy, platy a důchody se přepočítávaly také v poměru 5:1. Souběžně s měnovou reformou bylo v obchodech provedeno přecenění. Chytří obchodníci toho samozřejmě využili a najednou byly ceny v obchodech téměř dvojnásobné.

V propadlišti dějin a bez náhrady skončily všechny pojistky, včetně životních, státní dluhopisy a ostatní cenné papíry.

Měnová reforma v roce 1953 byla vedena snahou snížit kupní sílu obyvatel, protože stát svým občanům dlužil hodnotu jimi nashromážděných peněz (byl vnitřně zadlužen). Poškozeni byli všichni, kdo měli ušetřené nějaké peníze, ti, kdo šetřili, aby si na stáří mohli opatřit vlastní domek, i ti, kdo ukládali v podobě životního pojištění na zajištění ve stáří. Pomocí reformy získal komunistický režim přehled o majetku všech jednotlivých občanů, komise měly zdokumentovány, kolik kdo směňoval starých peněz.

Živnostníkům byl měnovou reformou odebrán provozní kapitál a tím i znemožněno další podnikání. Vázaný trh a lístkový prodej mohl být díky provedené měnové a cenové reformě zrušen. Poválečný lístkový systém totiž umožňoval po předložení lístků na potraviny a spotřební zboží nakoupit za ceny levnější, než byly ceny ve volném prodeji. Na přídělovém trhu nemohli z politických důvodů nakupovat všichni. Potravinové lístky nedostávali například dřívější velitelé četnictva, bývalí továrníci, bankéři, akcionáři nebo členové správních rad.

Občané byli měnovou reformou zcela ožebračeni – státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy. Měnovou reformu v roce 1953 doprovázely i stávky a demonstrace, které byly potlačeny. Byl to nepěkný pohled na směs bláta a krve pokrývající roztrhané bankovky a rozsypané drobné mince válející se na ulici.

Může být měnová reforma řešením aktuálních problémů s předlužením jak států či obcí, tak i firem? Myslíme si, že je to nepravděpodobné. Měnová reforma je organizačně náročný a politicky nepohodlný krok. Státy a politici dávají přednost jednodušším politicky schůdnějším řešením.

Tím může být nákup státního dluhu pomocí peněz nově vytvořených centrální bankou. (Jelikož to nemohou dělat napřímo, používají velké banky jako své prostředníky a ty na tom bezpečně vydělávají. Banky si od centrální banky půjčují téměř zadarmo - viz. evropský program (T)LTRO a nakupují za ně dluhopisy nejen problémových zemí. Rozdíl mezi výnosem těchto dluhopisů a zaplacenými úroky centrální bance je pro ně velmi zajímavým zdrojem bezpracných příjmů).

Ve spojení s vyšší skrytou inflací, pomocí které odmazávají část svých dluhů, se státům zatím daří oddalovat jejich rostoucí dluhový problém. Nebo to mohou řešit podobně jako Polsko, kde stát sebral penzijním fondům jimi držené státní dluhopisy.

V případě problémů velkých bank, které za nově vytvořené peníze od centrální banky kupují státní dluhopisy, tu máme schválena tzv. „bail-in“ řešení. Pak by se větší část vkladů těchto bank přeměnila na akcie, v té době již téměř bezcenné, a tím bude banka zachráněna. Černý Petr však podobně jako u měnové reformy zůstane obyčejným lidem.